Plemena koní - V
Velkopolský kůň
Úvodem:
Velkopolský kůň, jeden z nejvýznamnějších teplokrevníků v Polsku, je výkonný sportovní kůň, blízce příbuzný trakénovi. Má naději na velké úspěchy ve většině jezdeckých disciplín. Hodnocen je ovšem přece jen o něco méně než jeho předchůdce. To proto, že polští chovatelé ještě nemohou obstát v obchodním měření sil a neovládají dosud techniku chovatelů ze západní Evropy. Nicméně jejich chovy a jejich původní plemena jsou již na stejné úrovni a často můžeme nejlepší z nich najít leckde v Evropě.
Původ a historie:
Stejně jako Maďaři mají i Poláci jezdecké tradice, jimž se žádný další evropský národ nevyrovná. Podobně také dávají přednost arabským koním, nebo alespoň koním arabského typu, na nichž jezdila jejich proslavená kavalerie, a s intuitivním chovatelským citem využívají arabské krve k zušlechtění vlastních národních plemen. Většina koní chovaných v Polsku je stejným způsobem zušlechtěna arabem. Ovšem chov arabských nebo jim podobných koní by byl trochu málo pro polské národní potřeby. Velkopolský kůň není výjimkou a ačkoliv se nejedná o araba, je ovlivněn tou nejlepší krví a díky ní se vyznačuje velmi pevnou konstitucí.
Arabské hřebčíny v Polsku vybudované šlechtou jsou proslavené po celé Evropě a odchovávají koně vzácných a výjimečných kvalit. V roce 1803 dovezl princ Sanguszko jako první pro svůj hřebčín u Slavutě koně z východu. Jeho nástupce, hrabě Potocki, později založil slavný hřebčín Antoniny. Potocki, skvělý jezdec a chovatelský génius, odchovával pozoruhodné kmeny arabů, také skvrnité nebo strakaté koně, kteří měli vzhled i charakteristický pohyb araba.
Velkopolský kůň se odvozuje od poznaňských a mazurských koní. Obojí jsou teplokrevníci se vztahem k arabům a oficiálně jsou již považováni za vymřelé. Poznaňský kůň, sloužící k polní práci i k jízdě, byl chován v hřebčínech Posadowo, Racot a Gogolewo a v 19. století byl velmi dobře hodnocen. Byl to dobrý typ středně těžkého koně, vyšlechtěného na základě konika, přímého potomka lesního tarpana. Měl ovšem i krev araba a anglického plnokrevníka, hannoverského koně a také východopruského trakéna. Byl to výborný kůň pro zemědělské práce na středně lehkých půdách, ale také velmi užitečný jezdecký kůň.
Mazurští koně se chovali v Mazurské oblasti, hlavně v hřebčíně Liski, kde byla původně hříbárna a později státní hřebčín. Hřebčince byly ve Starogradu, Kwidzinu a Gniezdu. Mazur je v podstatě trakén, s podílem arabské a anglické krve. Po druhé světové válce tvořili jádro plemene zatoulaní nebo trofejní koně, které bylo možno určit jako trakénské podle typického výžehu losích parohů.
Velkopolský kůň je výsledkem kombinace těchto dvou výrazných plemen, zušlechtěných anglickým plnokrevníkem, arabem a angloarabem, přičemž se rozdíly mezi typy stírají. V současné době se chová velkopolský kůň především ve středním a východním Polsku.
Popis a charakteristika:
Velkopolský kůň je statné, souladné zvíře. Je přirozeně vyvážený a má velmi dobré chody. Krok je dlouhý a přirozený, klus stejnoměrný, přímý a plochý. Cval je velmi prostorný, což není vždy u jiných teplokrevníků obvyklé. V kohoutku měří 168 cm a může mít každou čistou barvu. Nohy mají dobré kosti, krátké holeně a kvalitní kopyta. Trup je hluboký a mohutný, hřbet je pevný, dostatečně dlouhý, plece jsou šikmé. Silná, svalnatá záď zaručuje mocný odraz. Dobře utvářené zadní nohy, zejména bérce, dávají předpoklady k velkým skokanským schopnostem. Trojúhelník tvořený kloubem kyčelním, výběžkem sedací kosti a kloubem kolenním je vzorně rovnostranný. Hlezenní kloub je čistý, velký a umístěný tak, že dovoluje maximální ohnutí nohy.
Povaha:
Povaha tohoto teplokrevníka je mírná, ovladatelná a dobrá.
Využití:
Velkopolský kůň je neobyčejně praktický, chodí dobře jak v zápřeži, tak pod sedlem a v obou případech je ovladatelný a nenáročný. I těžší jedinci jsou velmi pohybliví, silní a mají dobrou povahu. Jsou schopni vykonávat jakoukoliv práci v zemědělství, která vyžaduje koňskou sílu, ale pro kterou se těžká plemena nehodí. Dnes se ovšem také klade důraz na chov koně lehčího, sportovního jezdeckého typu, který splňuje nároky na moderní soutěžní disciplíny, ale přitom nepozbyl své vynikající vlastnosti, a to ovladatelnost, pevné zdraví a zdatnost. Velkému podílu krve anglických plnokrevníků vděčí za vynikající skokové předpoklady, rychlost, psychickou odolnost a odvahu, takže je výborný i pro cross-country. Přesto však zůstává i velmi užitečným lehkým tažným koněm.
Velšský horský pony (A)
Úvodem...
Velšský horský pony je mnoha lidmi považován za nejkrásnějšího ze všech britských ponyů. V plemenné knize velšských ponyů a kobů mu náleží sekce A, a protože jeho výšková hranice je 122 cm, je nejmenší ze všech čtyř velšských plemen. Tvoří základnu pro další tři typy a je odvozován od původních předhistorických britských ponyů.
Původ a historie:
Předky tohoto inteligentního poníka byli keltští koně, které údajně už Římané zlepšili orientální krví. Tvrdí se, že Caesar založil hřebčín u jezera Bala ve Walesu.
Dokud v roce 1902 nevznikla plemenná kniha, vymezující ostrou hranici mezi "starým plemenem" a "zušlechtěným" moderním typem s přesně definovanými znaky, byl typ velšského horského ponyho proměnlivý, a to podle rozsahu přikřížení plemen. O první zušlechťující vliv orientální krví se postarali dovozem koní Římané. S obrovským časovým odstupem, a to až v 18. a 19. století pak byli k zušlechťování využiti arabští koně, plnokrevníci a hackneyové starého "cestovního" typu. Nejvýznamněji velše ovlivnili v 18. století hlavně na severu malý plnokrevný Merlin, potomek Darley Arabiana z Ruabon Hills, a později hřebec Apricot, "berberoarab" z velšské klisny, který pocházel z pahorkatiny Marioneth. Vliv Merlina byl tak velký, že se tomuto poníkovi ve Welsu dodnes říká merlin.
Po roce 1902 se zušlechtěný a odlišně vyhlížející horský pony, výsledek pečlivého výběru uvnitř plemene, odvozuje od nového významného plemeníka, legendárního Dyoll Starlighta, který měl po své matce, klisně Moonlight, arabskou krev. Moonlight popsal její majitel, Howard Meuric Lloyd jako "miniaturního araba", a byl přesvědčen, že je potomkem araba Crawshay Baileye, který stál v roce 1850 v Brecon Beacons. Starlightův otec byl velmi dobrým představitelem "starého plemene" s vynikajícími končetinami a neobyčejně silnými bedry. Byl to vraník, ale jak jeho otec Flower of Wales, tak jeho syn Starlight, byli bělouši. Díky Starlightovi se pak bílá stala u velšů nejobvyklejším zbarvením.
Popis a charakteristika:
Současný velšký horský pony má nevšední vzhled a mimořádně energickou akci, je inteligentní a vyniká vrozenou tvrdou konstitucí, odkazem po předcích, jejíž charakter vytvářelo drsné prostředí.
Horský pony je nejúhlednější ze všech. Nesmí měřit víc než 122 cm a nesmí být strakatý. Nejčastější jsou bělouši, hnědáci nebo ryzáci. Hlava má štičí profil, velké výrazné oči a malé zahrocené uši. Pěkně utvářený krk je správně nasazen na pleci s šikmou lopatkou, hřbet je krátký a žebra dobře klenutá. Hrudník je hluboký a poskytuje dostatek místa mohutným plicím a srdci, které je v poměru s malou postavou ponyho velké. Záď je delší a jemná, ocas vysoko nasazený, nohy suché a pevné, holeně krátké a kopyta malá, kulatá, s tmavou, tvrdou rohovinou. Všechny chody jsou volné a bezvadné.
Co se týče chodů, exteriéru a tvrdosti konstituce, je velšský horský pony produktem prostředí, ve kterém odedávna žil. Těžký terén, nedostatek potravy a drsné klimatické podmínky způsobily že pony má vysoce účinnou konverzi živin - je schopen přežít na minimálních krmných dávkách.
Povaha:
Koník je velmi inteligentní, ohnivý, ale ovladatelný, odolný a odvážný.
Využití:
Je to skvělý jezdecký pony, ale vyniká i v zápřeži. Vyváží se do celého světa a představuje jeden z nejlepších základů pro další chov koní, protože má neocenitelnou kvalitu kostí, pevnou tělesnou stavbu a neotřesitelné zdraví.
Velšský kob (D)
Úvodem...
V plemenné knize Společnosti pro velšské pony a koby jsou také dvě sekce pro koby. Jednak je to sekce C, kam se zapisují tzv. pony typu koba, menší z obou, vysocí nejvýše 137 cm, kdežto do sekce D patří kobové vyšší než je tato hranice, při čemž horní limit není stanoven. Ve skutečnosti najdeme mezi koby sekce D zvířata vysoká 152 cm a více jako následek požadavků trhu.
Původ a historie:
Oba typy kobů se vyvinuly z kříženců velšských horských ponyů nejprve s koňmi dovezenými Římany, kteří se usídlili ve Walesu a později se španělskými koňmi. Ve 12. století napsal Giraldus Cambrensis, arciděkan z Breconu, že ve středním Walesu jsou "nejznamenitější koně... pocházející z některých ušlechtilých španělských ořů". Křížením těchto koní s horskými klisnami vznikli Powysovi koně, nejvýznamnější koně anglické armády od 12. století dále. Z téhož zdroje pocházeli také starobylí velšští tažní koně. Moderní kob je však skutečná, i když podstatně zvětšená replika horského poníka, třebaže byl kdysi ovlivněn i norfolskými klusáky nebo cestovním koněm, yorkshirkým kočárovým koněm a původním hackneyem typu roadstera.
V plemenné knize velšských ponyů a kobů najdeme nejčastěji čtyři hřebce: Jsou to: Trotting Comet, narozený 1840, True Briton, narozený 1830, Cymro Lwyd, narozený 1850, a Alonzo the Brave, narozený roku 1886. Trotting Comet pocházel ze slavné cardiganshirské klusácké klisny a jeho otcem byl slepý vraník Flyer, velšský tažný kůň z norfolské klusácké klisny. True Briton byl synem Rulera, yorkshirského kočárového koně a jeho matkou byla údajně arabská klisna jménem Douse. Cymro Llwyd pak byl potomkem Crawskhay Bailey Araba, koně, kterého choval majitel hnutí z Brecon Beacons, a klusácké klisny. Byl buď barvy isabel nebo plavý a zřejmě po něm zdědili mnozí kobové barvu krémovou, plavou nebo isabel. Jeho nejslavnějším potomkem se stal Llanarth Brait. Alonzo the Brave, který v kohoutku měřil 163 cm, pocházel ze starého hackneyského stáda, jehož předky lze vysledovat až k Darley Arabianovi přes hřebce Shales Original a Norfolk Shales.
Popis a charakteristika:
Velšský kob je statný koník, nejmenší povolená výška je 137 cm, optimální je však minimálne 147 cm. Kob má hlavu jako přiměřeně zvětšený horský poník, má výrazné oči a malé, vysoko nasazené špičaté uši. Má dlouhý krk, mohutné plece, dlouhou záď a vysoko nasazený ocas. Přípustné je každé zbarvení kromě strakatosti. Vyskytují se vraníci, hnědáci, ryzáci a isabely a najdou se i smetanově zbarvení koně a plaváci. Na spěnkách je přípustná v menším množství delší jemná srst, ale nesmí být hrubá a tvrdá. Hrudník koba je hluboký, prostorný, s dobře klenutými žebry a s dobrými mírami jeho obvodu. Hřbet a bedra jsou silná, dobře vázaná. Kopyta mají vždy dobrý tvar, rohovina je dostatečně tvrdá. Silná záď a mocná, pružná hlezna podmiňují okázalý chod koba.
Využití:
Po staletí hráli velšští kobové velmi důležitou roli v životě Walesu a v zápřeži zajišťovali zemědělské práce. Dobrým odběratelem kobů byla i amráda, která je potřebovala k tahu děl i výzbroje i jako jezdecké koně pro některé pěchotní jednotky. Byla po nich také velká poptávka ve velkoměstech pro mlékárenské, pekárenské a jiné podniky, k rozvozu zboží. Dokud nebyla zavedena v roce 1918 úřední licence hřebců, uplatňovaly se jakési "výkonnostní zkoušky". Z dosažených výsledků těchto klusáckých testů se pak koně selektovali pro chovné využití. Nejoblíbenější trasa měřila 56 km a vedla kopcovitým krajem z Cardiffu do Dowlais. Nejlepší koně ji zdolali za méně než tři hodiny. Současní velšští kobové jsou jednak zdatnými tažnými koňmi a jednak i huntery s vrozeným talentem ke skákání. Jsou nenároční na péči, ovladatelní a velmi zdraví.
Velšský polokrevník
Původ a historie:
Velšský polokrevník (welsh part bred) si získal uznání jako kůň, který má předpoklady uplatnit se ve vrcholových soutěžích. K vyšlechtění tohoto koně se kříží anglický plnokrevník nejčastěji s velšským kobem (sekce D).
Velšský pony (B)
Úvodem...
Sekce B plemenné knihy je věnována velšskému ponymu jezdeckého typu, jehož výška nesmí přesáhnout 137 cm. V plemenné knize je popsán jako ušlechtilý s chody jezdeckého ponyho. Někdy se zdá, že současný pony se příliš přibližuje jezdeckému ponymu typu plnokrevníka, ale nedá se popřít jeho komerční hodnota jako závodního ponyho, pracovního huntera a výstavního ponyho.
Původ a historie:
Původně byl velšský pony sekce B křížencem mezi horskými pony a malým kobem. Moderní zušlechtěný pony sekce B je založen na třech hřebcích, z nichž dva pocházejí od patriarchy sekce A jménem Coed Coch Glyndwr. "Abrahamem" sekce B byl podle popisu největšího znalce velšských plemen, dr. Wynne Daviese, hřebec Tan-y-Bwlch Berwyn. Byl synem berbera, s některými vysloveně arabskými znaky, jménem Sahara, který se narodil roku 1908, klisny ze sekce A po slavném synovi Dyoll Starlighta jménem Bleddfa Shooting Star. Druhým hřebcem-zakladatelem byl Criban Victor, pravzor sekce B, spojující hmotu i kvalitu. Zplodil ho Criban Winston, syn už zmíněného Coed Coch Glyndwra. Třetí plemeník byl Solway Master Bronze, syn posledního z klisny Criban Biddy Bronze. Do konce své kariéry v roce 1974 zplodil Solway Master Bronze 541 hříbat. Ponyové sekce A si uchovali skutečně velšský typ, ale co se týká sekce B, zde jde o poněkud rozpornou záležitost. Dříve se její představitelé spíše blížili k typu jezdeckého ponyho, ale nyní mají její nejlepší představitelé všechny atributy horského velše.
Popis a charakteristika:
V podstatě je velšský pony podobný horskému, ale měří 122 - 132 cm. Povoleny jsou všechny barvy, jen strakáči jsou nepřípustní. Má delší krk, vyšší nohy a výraznější kohoutek než velšský horský pony.
I hlava velšského ponyho připomíná po každé stránce hlavu horského ponyho části A. Má špičaté uši poníka, které jsou krátké. Dlouhé uši koňského typu se netolerují. Celá hlava je ostře vymodelovaná a není tady žádný náznak hrubosti. Profil i oči naznačují arabský vliv. Krk je delší než u horského ponyho, sklon plece a kohoutek jsou výraznější. Plece jsou dlouhé a strmé a dodávají poníkovi skvělou akci. Přední nohy jsou korektní, s dlouhým, svalnatým předloktím a dobře vyjádřenými karpálními klouby. Kopyta jsou dobrá. Plynulá horní linie j e souměrná, v proporcích vyvážená. Velšský pony se vyznačuje velmi dobrou stavbou střední části těla a hlubokým hrudníkem, který je typický pro velšská plemena. Mohutná bedra jsou dalším pozoruhodným znakem. Charakteristickými znaky velšských plemen jsou silná zadní část a kvalitní klouby zadních nohou. Ohon je vysoko nasazený a živě nesený. Velšský pony má sice velmi dlouhé končetiny, ale holeně nebývají nikdy dlouhé a obvod záprstí je dostatečný.
Povaha:
Velšský pony má vynikající povahu a charakter, je ohnivý, ale přitom ochotný a ovladatelný.
Využití:
Původně byl tento větší poník pracovním koněm pastevců ovcí. Velšští poníci sekce B jsou nadaní a všestranně výkonní. Uplatňují se pod sedlem i v zápřeži. Oba typy velšských ponyů (A a B) jsou kříženy za účelem získání větších zvířat, která by zdědila hlavně zdravou konstituci, a také něco z bystrosti a nadání, které je puncem všech velšských plemen.
Velšský pony typu koba (C)
Úvodem...
V plemenné knize Společnosti pro velšské pony a koby jsou také dvě sekce pro koby. Jednak je to sekce C, kam se zapisují tzv. pony typu koba, menší z obou, vysocí nejvýše 137 cm, kdežto do sekce D patří kobové vyšší než je tato hranice, při čemž horní limit není stanoven. Ve skutečnosti najdeme mezi koby sekce D zvířata vysoká 152 cm a více jako následek požadavků trhu.
Původ a historie:
Oba typy kobů se vyvinuly z kříženců velšských horských ponyů nejprve s koňmi dovezenými Římany, kteří se usídlili ve Walesu a později se španělskými koňmi. Ve 12. století napsal Giraldus Cambrensis, arciděkan z Breconu, že ve středním Walesu jsou "nejznamenitější koně... pocházející z některých ušlechtilých španělských ořů". Křížením těchto koní s horskými klisnami vznikli Powysovi koně, nejvýznamnější koně anglické armády od 12. století dále. Z téhož zdroje pocházeli také starobylí velšští tažní koně. Moderní kob je však skutečná, i když podstatně zvětšená replika horského poníka, třebaže byl kdysi ovlivněn i norfolskými klusáky nebo cestovním koněm, yorkshirkým kočárovým koněm a původním hackneyem typu roadstera.
V plemenné knize velšských ponyů a kobů najdeme nejčastěji čtyři hřebce: Jsou to: Trotting Comet, narozený 1840, True Briton, narozený 1830, Cymro Lwyd, narozený 1850, a Alonzo the Brave, narozený roku 1886. Trotting Comet pocházel ze slavné cardiganshirské klusácké klisny a jeho otcem byl slepý vraník Flyer, velšský tažný kůň z norfolské klusácké klisny. True Briton byl synem Rulera, yorkshirského kočárového koně a jeho matkou byla údajně arabská klisna jménem Douse. Cymro Llwyd pak byl potomkem Crawskhay Bailey Araba, koně, kterého choval majitel hnutí z Brecon Beacons, a klusácké klisny. Byl buď barvy isabel nebo plavý a zřejmě po něm zdědili mnozí kobové barvu krémovou, plavou nebo isabel. Jeho nejslavnějším potomkem se stal Llanarth Brait. Alonzo the Brave, který v kohoutku měřil 163 cm, pocházel ze starého hackneyského stáda, jehož předky lze vysledovat až k Darley Arabianovi přes hřebce Shales Original a Norfolk Shales.
Pony typu C se choval poměrně dlouho, ale s postupnou motorizací byl zatlačován do pozadí. Naštěstí si získal přízeň těch, kdo rádi tráví prázdniny turistikou na koni nebo s koňským spřežením, a tak byl v roce 1949 vzkříšený pony zařazen do plemenné knihy jako sekce C.
Popis a charakteristika:
Pony typu C má v kohoutku 132 - 137 cm. Vzniká často křížením velšského koba a horského ponyho. Má hlavu jako větší repliku hlavy horského velše, dostatečně silný hřbet a záď a velmi kvalitní nohy. Tělo je kompaktní, obvod hrudníku dostatečně hluboký. Krátká silná bedra jsou se zádí velmi dobře vázaná. Dědictví po klusáckých předcích se projevuje uvolněnou akcí ramenního kloubu a výbornými chody.
Využití:
Po staletí hráli velšští kobové velmi důležitou roli v životě Walesu a v zápřeži zajišťovali zemědělské práce. Dobrým odběratelem kobů byla i amráda, která je potřebovala k tahu děl i výzbroje i jako jezdecké koně pro některé pěchotní jednotky. Byla po nich také velká poptávka ve velkoměstech pro mlékárenské, pekárenské a jiné podniky, k rozvozu zboží. Dokud nebyla zavedena v roce 1918 úřední licence hřebců, uplatňovaly se jakési "výkonnostní zkoušky". Z dosažených výsledků těchto klusáckých testů se pak koně selektovali pro chovné využití. Nejoblíbenější trasa měřila 56 km a vedla kopcovitým krajem z Cardiffu do Dowlais. Nejlepší koně ji zdolali za méně než tři hodiny. Současní velšští kobové jsou jednak zdatnými tažnými koňmi a jednak i huntery s vrozeným talentem ke skákání. Jsou nenároční na péči, ovladatelní a velmi zdraví.
Vestfálský kůň
Původ a historie:
Vestfálský kůň je úzce spřízněn s hannoverským koněm - má větší podíl hannoverské krve. Je chován v oblasti Porýní-Vestfálsko na severozápadě Německa. Hlavní chovatelské centrum je ve Warendorfu a je rovněž sídlem německého jezdeckého sportu (sídlí zde Národní federace). Tato oblast má dlouholetou tradici v chovu koní. Na počátku 19. století byli východoprušští hřebci dáni k dispozici místním majitelům klisen, aby se zlepšil chov. V průběhu let se využívali hřebci různých plemen - hannovarského, dále oldenburského, fríského, anglo-normanského i klusácká plemena a teprve v minulém století se chovatelé definitivně rozhodli pouze pro jediný vliv a to hannoverský. Dnešní vestfálští koně sdílejí stejnou krevní linii s moderním hannoverem, ačkoliv existuje něklik linií specificky vestfálských.
Popis a charakteristika:
Vestfálský kůň má stejně čisté tvary jako hannoverský. Stavba těla je typická pro moderního sportovního koně. Krk je dlouhý, dobře tvarovaný, tělo hluboké a široké, záď je silná a může být mírně skloněná. Nohy jsou trochu delší než u hannoverského koně. Výška se pohybuje mezi 155 a 165 cm. Z barev jsou povoleny všechny základní. Hlava je inteligentní s široko posazenýma očima.
Využití:
Vestfálský kůň je předurčen pro sport. V současné době dosahují koně tohoto plemene světové úspěchy, a to hlavně v drezuře a ve skocích. Mezi nejznámnější vestfálské koně patří Rembrandt, olympijský vítěz v drezuře v letech 1988 a 1992 v sedle s Nicole Uphoff-Beckerovou. Rembrandt, jeden z nejkrásnějších představitelů tohoto plemene, byl prvním koněm v historii olympijských her, který získal dvě zlaté medaile v soutěžích jednotlivců za drezuru. V roce 1989 se stal mistrem Evropy a získal titul na Světových jezdeckých hrách konaných v roce 1990 ve Stockholmu. Další známí koně jsou Ahlerich (olympijský vítěz v drezuře v roce 1984 v sedle s Reinerem Klimkem), Fire (vítěz mistrovství světa v parkurovém skákání v roce 1982 s Norbertem Koofem) a Roman (vítěz mistrovství světa v parkurovém skákání v roce 1978 s Gerdem Wilrfangem).
Vjatka
Původ a historie:
Vjatka je starobylé plemeno vyšlechtěné v Udmurtské oblasti v povodí řeky Vjatky a Kamy v Rusku. Ve 14. století došlo ke stěhování kolonistů z Estonska, kteří sem imigrovali estonského kleppera. Tito koně se úspěšně kžížili s původními lesními koňmi, což se příznivě projevilo v pozdějším období. V období válek bylo toto plemeno téměř na vyhynutí a i dnes existuje jen kolem 2000 jedinců. Řízený chov byl zahájen v roce 1844 v zemském hřebčinci Vjatka. Chová se také v Kirovské oblasti.
Popis a charakteristika:
Vjatka je starobylý, 132 - 142 cm vysoký kůň s hlubokou hrudí (obvod hrudníku 160 cm i více) a se středně dlouhou hlavou. Profil je prohnutý, skoro štičí. Středně dlouhý svalnatý krk má tukový hřeben, hrdlo je krátké, hřbet široký. Kohoutek je středně široký a vysoký, postoj zadních nohou často šavlovitý. Lopatka je strmá, nohy dobře osvalené. Kopyto je dost velké, rohovina pevná. Ocas i hříva jsou husté, hřebci mají nápadnou kštici. Krátké pevné nohy mají v záprstí obvod 20 cm. Barva je světle hnědá, šedá, plavá nebo bílá, často má úhoří pruh, na pleci kříž a na nohou zebrování.
Povaha:
Vjatka má velmi příjemnou a milou povahu a temperament, která ho činí snadno ovladatelného.
Využití a sport:
Vjatka je všestranný a vytrvalý kůň. Používá se k jízdě a do tahu - např. do klasických ruských trojek, ze kterých známe především orlovské klusáky. Často se vjatka využívá také pro lehkou zemědělskou práci.
Vladimirský kůň
Úvodem...
Před revolucí v roce 1917 připadalo v ruské říši více koní na 100 lidí než v kterékoliv jiné evropské zemi kromě Islandu. Tradice chovu koní pocházela ze Střední Asie, takže těžká plemena se jen málo prosazovala proti lehkým tažným, kočárovým a jezdeckým koním. Po druhé světové válce se vybrané státní hřebčíny soustředily na šlechtění vladimirských a ruských chladnokrevníků (ťaželovozů).
Původ a historie:
Vladimirský kůň se vyvinul v kolchozech a sovchozech v okolí Ivanova a Vladimiru. Základem šlechtění byl chovatelský program vytvořený ve státních stájích v Gavrilovo-Posadsku už ve 20. letech našeho století. Kmenové stádo místních klisen se křížilo s clydesdaly a shiry. Hlavními hřebci - zakladateli byli clydesdalové Lord James a Border Brand, oba narození v roce 1910, a Glen Albin, narození roku 1923. Shirové, třebaže významní, meli menší vliv a v rodokmenech se vyskytují mnohem méně, a to ještě jen v matkách. Zdá se, že v prvním stádiu pokusů byli také přikříženi peršeroni, suffolkové a clevelandští hnědáci. V polovině 20. let byla využívána příbuzenská plemenitba a díky jí vzrůstal počet kvalitních jedinců. Vybraní kříženci se pak připouštěli jedinci s vyhraněným typem plemene. Tato fáze skončila v 50. letech minulého století a v roce 1954 byl vladimirský kůň uznán jako plemeno.
Popis a charakteristika:
Vladimir je výborně stavěný kůň, obyčejně hnědák (vyskytují se i ryzáci a vraníci, většinou s odznaky na hlavě a nohách). Hřebci měří v kohoutku průměrně 163,5 cm a klisny 155,5 cm. Hlava je velká je dlouhá s klabonosem, krk dlouhý a svalnatý, kohoutek výrazný. Koně mají mimořádně hluboký hrudník, u hřebců může být obvod hrudi až 207 cm a váha 758 kg (Klisny mívají obvod hrudníku 196 cm a váží kolem 685 kg). Většina vladimirských koní má nohy nohy čisté, ale někteří mají husté rousy a následkem toho sklon k onemocnění kopyt, například praskání patek. Nedostatky se projevují i ve tvaru hřbetu, který, ač široký, může být u některých jedinců volný. U vladimirů je sklon ke strmosti plece. Tento chladnokrevník v sobě spojuje velkou tažnou sílu s přiměřenou rychlostí. Je to raný kůň, rychle dospívá a jeho velkou výhodou je, že může začít pracovat už ve věku tří let. Hřebci jsou velmi plodní, březost dosahuje 75 - 80%.
Povaha:
Vladimirský kůň v sobě spojuje velkou sílu a nadmíru poddajnou povahu, která umožňuje jeho snadné ovládání.
Využití:
Oblíbené pracovní plemeno, které splňuje poždadavky zemědělství. Ruské zemědělství, které je méně produktivní než v západní Evropě pracovní koně zatím potřebuje.
Východofríský kůň
Původ a historie:
Kořeny tohoto plemene jsou shodné s oldenburským koněm. Základem jsou fríští vraníci křížení s andaluskými a orientálními koňmi. Plemeno vzniklo v oblasti na západ od Vezery, ještě na německém území. Fríští předkové východofríse byli byli tažní koně mohutné postavy, s bohatou hřívou, ohonem a rousy, které téměř překrývaly černé kopyto. Tito vraníci se křížili s hannoverskými koňmi a tak vznikl těžký karosiér, který se už od roku 1715 podroboval úředním zkouškám. Od roku 1814 bylo zavedeno ústřední posuzování hřebců a od roku 1859 i klisen. V 19. století došlo k význačnému přílivu krve plnokrevníků, anglonormanů a hannoverských koní. Po roce 1945 se v chovu uplatnili i arabi z Polska, Marbachu a Bábolny. Po roce 1960 se chovatelé soustředili na přeměnu korosiéra v jezdeckého koně a kromě předchozích plemen použili i trakéna. Východofríské plemeno se chová i v Čechách a to dlouhou dobu. Hřebec Ardo byl modelem koně sv. Václava na pomníku v Praze. Tvůrce pomníku J.V.Myslebek pracoval na jezdecké soše čtyři roky (1900 - 1904) a vytvořil dílo vysoce umělecké, technicky unikátní a hipologicky dokonalé. Ardo II, východofrís staršího typu, je zachycen v umírněném pohybu. Vyváženost sochy, anatomicky dokonale propracované detaily a výraz koně z ní činí jeden z nejdokonalejších koňských portrétů.
Popis a charakteristika:
Plemeno se chová ve dvou typech. Původní všestranný, méně ušlechtilý typ měří přes 170 cm, jezdecký kůň nemá být vyšší než 160 cm. První typ se vyskytuje hlavně jako vraník nebo hnědák, ryzáci a bělouši jsou vzácní. Moderní typ zastupují hlavně ryzáci. Východofrís se značně podobá oldenburskému koni, je však živější, úhlednější a o hodně lehčí. Chody jsou velmi kvalitní.
Povaha:
Východofrís má příjemnou a přátelskou povahu, je učenlivý a ochotný.
Využití a sport:
Starší typ je všestranný pracovní kůň, který se pro svou učenlivost používal i v cirkusech. Lehčí typ je jezdecký, vhodný pro drezuru i parkur. Je méně rozšířen než kůň oldenburský, a to pouze v Evropě.